V tomto sloupci naleznete archivní informace o práci naší záchranné stanice pro veverky PINKY. Smysl její činnosti je jednoduchý - dokrmit a uzdravit nalezená veverčí mláďata z celé ČR a připravit je k vypuštění do přírody tak, aby měla co největší šanci na přežití. Ty veverky, jejichž zdravotní stav vypuštění neumožní, zde mají v prostorných voliérách možnost šťastného dožití.

     Záchranná stanice má samozřejmě své jednoduché internetové stránky, které nabízejí základní informaci o náplni její práce (a potřebné kontakty). Tuto stránku najdete na adrese http://veveratka.cz

     Nejčerstvější informace najdete ve sloupci vlevo, jsou označené titulkem "Poslední zpráva". Naopak níže v tomto sloupci najdete archiv starších zpráv ze záchranné stanice, řazený chronologicky vzestupně, tedy od nejstarších k nejnovějším. Ty nejnovější jsou tedy až na konci textu, kam se dostanete po kliknutí na odkaz "Jdi na konec deníku", umístěný v tomto sloupci nahoře vpravo.

     V sobotu 5. července byla z naší záchranné stanice vypuštěna první várka letošních jarních mláďat. Na tento okamžik jsem se těšila, ale zároveň se ho i obávala. Již dříve jsem řadu mláďat dokrmila a pomohla jim najít nový domov, ale přímého vypouštění do přírody jsem se osobně neúčastnila. Mísily se tak ve mně rozporuplné pocity. Jak budou veveřáci na získanou svobodu reagovat? A budou o ní po několika měsících v zajetí vůbec stát?

V záchranných stanicích se běžně praktikuje metoda přímého vypuštění, kdy se odchované veverky dovezou v přepravce k vhodnému lesu a tam jim jsou "otevřena dvířka". Po počátečním šoku se v nich prý vrozené instinkty probudí a veverky by se měly umět o sebe samy postarat.

Díky tomu, že zahrada a její přilehlé okolí - bývalá lokalita divoké veverky Pinky, která zde žila 7 let - zůstala tak trochu "bezprizorná" (v posledních týdnech se sem nárazově vrací jen divoký sameček Rezek a jedna ze dvou dcer Pinky z letošního jarního vrhu), nemusela jsem veverčata tak náhlé konfrontaci s přírodou vystavovat a mohla je vypustit z venkovních voliér pozvolna, přímo na zahradě. Pachové značky samečka Rezka by pak veverky, které by "u nás" nechtěly zůstat, měly přirozeně nasměrovat k nejbližšímu lesu, z něhož budou moci pokračovat ve svém putování dál.

Veveřátka po ručním dokrmení a přechodném ubytování ve voliéře uvnitř domu postupně (jak stárnou a sílí) přesouvám do komplexu venkovních voliér, které stojí v klidné části zahrady a z nichž mají chlupatci výhled přímo na akátový lesík. Nalezenci v nich před samotným vypuštěním pobývají několik týdnů a bezprostřední okolí voliéry tak už znají, i když zatím pouze zprostředkovaně, "přes pletivo". Pro ještě snazší přechod do nového života jsme veverkám umístili čtrnáct dní před dnem D do voliéry otevírací veveřácké krmítko plné oříšků, aby se ho naučily v klidu používat a mohly tak v případě nouze využít podpůrný potravinový systém (z krmítek a pítek) přichystaný na zahradě a v okolí. Kromě veveřáckých krmítek jsme před vypouštěním na zahradě vyčistili i Pinkiny oblíbené budky, aby v případě zájmu v nich veverky mohly přespávat.

Aby bylo opuštění voliéry pro veverky co nejsnazší, připevnili jsme k okénku, kterým veverkám podávám do voliéry potravu, visutý dřevěný most vedoucí přímo do stromořadí lísek. Pak už jen zbývalo nechat v rozhodující den okénko otevřené a nechat na veverkách, ať se samy rozhodnou kdy a zda vůbec chtějí svůj dosavadní domov opustit. Zkušenosti ze záchranné stanice v zahraničí, kde veverky obdobným způsobem vypouštějí, říkají, že si veverky často první den vůbec netroufnou známé prostředí voliéry opustit, případně posedávají na nejbližším stromě vyděšené z volného prostoru kolem a na noc se vrátí zpátky do voliéry.

"U nás" netrvalo ani tři minuty a na "mostě za svobodou" se objevil první průzkumník. Shodou okolností to byl zároveň vůbec první letošní nalezenec, světle rezavý sameček z Prahy. Bez sebemenšího zaváhání suverénně přeběhl po mostu do lísek, tam se otočil, stejnou cestou doběhl zpět k otevřenému okénku voliéry, krátce do něj nakouknul a jako by tím dal svým spolubydlícím signál, vykráčely za ním další dvě veverky - černý sameček z Olomouce a černá samička z Chocně. Ve vypouštěcí voliéře zůstala jen rezavá buclatá samička Eliška z Prahy. Ta ještě stihla v komplexu voliér prošťárat obslužnou chodbu a aspoň přes pletivo nakouknout do kójí ostatních veverek, aby se ujistila, že nedostávají k jídlu "něco lepšího" a poté se i ona rozvážně vykolébala ven, kde se připojila k ostatním vypuštěným veverkám.

Všechny čtyři se pak honily kolem kmenů stromů po zahradě a jejich zprvu váhavé a nedokonalé skoky se minutu po minutě měnily v ladný "let" divokých veverek. Nedokážu slovy přesně vyjádřit radost v jejich očích, dychtivé očekávání, opojení svobodou a rychlostí, jakou dokáží při honičkách vyvinout a o které se jim ve voliéře ani nesnilo. Překvapení a blaho nad tím, jak se pod nimi pružná větev zvolna zhoupne a vyhodí je do výšky jako akrobaty na trampolíně... Vzrušené větření vzduchu, který slibuje tolik dobrodružství... Srst čechraná teplým letním větrem... I když měly do té doby k dispozici šestimetrovou voliéru s řadou kmenů a větví k běhání, ničím neomezenému pohybu ve volném prostoru se nemohla ani v nejmenším vyrovnat.

S trochou lítosti jsem se dívala, jak mi opojení svobodou a očekáváním jeden za druhým pomalu mizí z dohledu. Tak trochu jsem nerealisticky očekávala, že jim po těch hodinách nočního vstávání, krmení, léčení nachlazení a zažehnaných průjmů budu chybět. Že mi aspoň ještě jednou přeběhnou nad hlavou, skočí mi na rameno, po lidsku se rozloučí. Ale i když se nic z toho nestalo, hřeje mě u srdce, že přesně takhle to mělo být. Z malých, mnohdy ještě slepých prokřehlých veveřátek jsme vychovali silné seběvědomé jedince a i když je jejich radost dána tím, že nemají ani zdání o tom, že existují predátoři nebo zima, neměla bych srdce jim tohle štěstí odepřít.

O pět dnů později jsme stejným způsobem vypustili další tři veverky. Šest z dohromady sedmi vypuštěných se i po více než týdnu na zahradu stále vrací a využívá podpůrný systém krmítek, pítek a "spacích" budek. Do zatím stále dostupných voliér se nikdo z nich zpátky ani na chvíli nevrátil. (Fotografie z vypouštění jsou k prohlédnutí tady, tady a tady.)

Do záchranné stanice nám letos z celé republiky už doputovaly necelé dvě desítky veverek a k mé velké radosti se nám všechny, přes žalostný zdravotní stav, v němž byly některé nalezeny, podařilo vypiplat a uzdravit. Další veverky budou prvních sedm "průzkumníků" v cestě za svobodou následovat za pár týdnů, tak jak budou postupně dorůstat do ideálního věku k vypuštění.

Dnes jsem se rozhodla napsat o jednom neobyčejném přátelství, které se vyvinulo mezi člověkem (mnou) a divokou veverkou (černým samečkem Mossem). Ale začněme popořádku...

Od jara letošního roku jsme uvedli do chodu záchrannou stanici pro veverky (prošlo ji k dnešnímu dni přesně 30 nalezených veveřích mláďat, a přes zubožený stav řady z nich všechny přežily) a tak mě telefon zvonící v 10 hodin večer s ustaranou paní na konci, která našla veverku a neví co s ní, ani trochu neudivil. Budoucí pacient byl tentokrát nalezen v Hulíně, což je sice od mého bydliště přes půl republiky, ale protože mám veverky ráda a práce s nimi mě baví, neváhala jsem ani vteřinu a pro veveřáka dojela.

Mrňous byl nalezen ve věku 4 týdnů, bezvládný, prochladlý, promočený a se zadečkem notně obaleným vlastními výkaly. Při příjmu se oproti jiným pacientům tedy příliš nelišil, ale záhy se ukázalo, že jsem na omylu. Veveřák totiž měl urputný průjem, na který osvědčené finty nezabíraly a já nepochybovala o tom, že byl zároveň i hlavní příčinou, proč prcek "letěl" z hnízda. (Pokud veveří maminka zjistí, že s mládětem není něco v pořádku, neváhá a z hnízda ho nemilosrdně vyhodí.)

Nad mrňousem, kterému jsem dala jméno Moss, jsem bděla ve dne v noci, posílala vzorky výkalů na vyšetření a o každou kapičku aplikovaného léku se s ním rvala jako o život. Dlouhých 14 dní trvalo, než se nám spolu s veterináři podařilo objevit lék, který na jeho potíže zabíral, ale protože se dal aplikovat pouze ve formě injekce, vytrpěl si ode mě malý pacient své. Píchání veveřáka se pro mě stalo noční můrou a jediné, čím jsem se při trefování do jeho kostnaté zadničky uklidňovala, bylo, že by bez něj nevyhnutelně zahynul. Nezapomenu na den, kdy mi v půli léčby ležel bezvládně na hrudi, já ho něžně hladila po srsti a do ucha mu uklidňujícím hlasem drmolila nesmysly, přesvědčená, že právě umírá.

Nicméně léčba zabrala a o měsíc později už sdílel největší - šestimetrovou - ze zahradních voliér spolu s ostatními stejně starými nalezenci, aby v ní odvykl člověku a připravil se na návrat do přírody. Předchozí zkušenost s veverkami mě naučila, že stačí měsíc venku mezi "svými" a předchozí vazba s člověkem, utvořená pravidelným přísunem mateřského mléka, se záhy vytrácí. Pár výjimek si ke mně sice ještě občas přišlo při mých "sanitárních" návštěvách voliéry pohrát či pro ořech, ale jak dny ubíhaly, byli čím dál raději mezi ostatními chlupatci a i jedincům, kteří na mě nedokázali zcela zapomenout, jsem se po vypuštění do volné přírody z hlavy "vypařila".

Ne tak Mossovi. I když jsem mu první měsíc pobytu ve venkovní voliéře podávala potravu pouze okýnkem a na nutné uklízecí práce se snažila docházet v době, kdy veverky spaly, stejně se kdykoliv mě byť jen zdálky zahlédl "rozbublal" přátelským pobrukováním a zavěšený za všechny čtyři tlapky na stěně z pletiva doufal, že se mu konečně splní sen a já vejdu dovnitř. (Jeho přátelství pro mě bylo o to dojemnější, že jsem mu v dětství působila v podstatě jen samou bolest a to, že dělám vše jen pro jeho dobro, vědět nemohl.) Jednoho dne se zákonitě stalo, že byla hradba z pletiva, která mezi námi stála, prolomena a veveřák se vzbudil zrovna ve chvíli, kdy jsem uvnitř voliéry vyhrabávala z veveřích skrýší zbytky ovoce. Nadšené vítání nebralo konce, Moss broukal jako pominutý a já mu napodobením veveřího mumlání odpovídala. Nakonec se mi něžně stulil do dlaně (poloha, které jsme v "dětství" říkali, že "dělá miminko") a s packama křečovitě svírajícíma můj prst slastně usnul. Od toho okamžiku mé zábrany definitivně padly a začala jsem za veveřákem do voliéry docházet pravidelně s tím, že když to nepůjde jinak, zkrátka u nás ve stanici zůstane.

Tak uběhly další týdny, ve kterých Moss spolu se svými stejně starými kamarády ze své "kóje" sledoval, jak komplex voliér opouští odrostlejší veveří sousedi a s jakým nadšením se rozbíhají do okolí, až nastal den, kdy měli odejít "do světa" i jeho spolubydlící. Poslední dny před vypuštěním této skupiny se mi myšlenky točily v kruhu a já stále zvažovala, zda mám či nemám dát Mossovi svobodu spolu s nimi. Nakonec jsem se to rozhodla riskovat a uklidňovala se tím, že skupinu vypustím přímo na zahradě, kde je vytvořený podpůrný systém mostů a krmítek a voliéru mu nechám otevřenou, aby se do ní mohl kdykoliv bude chtít vracet.

V den D opustil Moss voliéru bez nejmenšího zaváhání a opojený radostí z volnosti a svobody mi spolu s ostatními záhy zmizel z očí. Celé odpoledne jsem bloumala zahradou i okolním akátovým lesíkem, ale z milovaného veveřáka jsem nezahlédla ani chloupek. V podvečer, v době kdy se veverky ukládají ke spánku, jsem usedla na zahradě pod starý dub a tiše pozorovala krajinu, zda přeci jen Mosse aspoň zdálky nezahlédnu. Najednou se ozvalo šustění za plotem a tři metry ode se z bezového podrostu vynořil černý veveřák. Rozběhl se napít k ptačímu pítku, spatřil mě a zůstal zaraženě stát. Nebyla jsem si jistá, zda se jedná o Mosse nebo jiné z vypuštěných mláďat a tak jsem zkusmo potichu zabroukala naší společnou "veveří řečí". Veveřák sebou škubnul a radostí bez sebe se mi vyřítil v ústrety. S vodopádem veveřího huhlání se mi vyhoupl na rameno, nechal se tak donést až k plošině s veveřáckým krmítkem, kde jsem mu ukázala nachystanou potravu i mističku s vodou, najedl se, ještě chvilku se mnou setrval a poté radostně zmizel pryč do akátů. Sice mi bylo líto, že mi tím nejspíš navždy ze života mizí, ale při pohledu na to jak je šťastný jsem si říkala, že jsem přeci jen udělala dobře.

Druhý den jsem na veveřáka čekala marně. Třetí den jsem ho zahlédla když usedal na plošinu s krmítkem a začala se k němu opatrně přibližovat, vědoma si toho, že naše přátelství už nemusí nic znamenat a mohla bych ho snadno vyplašit. Moss mě ale opět pozdravil smluveným znamením, dál se cpal nachystanými ořechy, ale tentokrát mi připadal nějak skleslý. V tu chvíli ve mě hrklo. Uši veveřáka byly zbarvené do ruda a krvavé šrámy se mu objevily i kolem očí. Hlavou se mi mihlo, že jsem ho neměla na svobodu vůbec pouštět a že mu zranění nejspíš způsobil občasný návštěvník zahrady, divoký samec Rezek. Opatrně jsem se přiblížila až na dosah a váhavě se Mosse dotkla. Veveřák proti prohlídce naštěstí neprotestoval, nechal si rozhrnout srst na uších a příčina potíží byla objevena. Žádná rvačka s Rezkem - obě uši měl doslova obalené malinkými klíšťaty. Na každém boltci jsem mu napočítala okolo šedesáti klíšťat, která k sobě byla tak těsně přimknutá, že vypadala jako obskurní korálový útes. Dalších dvacet miniaturních trýznitelů měl kolem očí a celá srst mu vřela stovkami blech. Rudou barvu uší tak způsobovalo jednak nadměrné prokrvení a i to, jak se snažil obtížné parazity ze srsti vydrbat.

Pár vteřin jsem na Mosse bez hnutí zírala a v duchu zvažovala co dál. Mám ho nechat odejít zpět do akátů? Nemůže mě mít celý život "za zadkem" a v přírodě se, ať se mi to líbí nebo ne, bude muset s takovými situacemi vypořádat sám. Jenže pohled na trýzněného veveřáka mě vnitřně tak deptal, že jsem zkrátka nevydržela a rychlým výpadem ruky ho chytila. Moss s úlekem upustil ořech, pár vteřin se mi vztekle mlel v dlaních, ale poté rezignovaně strnul a nechal se hlazením uklidnit.

Veveřáka jsem odnesla do jedné (momentálně shodou náhod prázdné) voliéry, zavřela ho a odebrala se do domu hledat pinzetu a odblešovací přípravek Frontline. Nebylo mi sice jasné, jak jednou rukou udržím vzteklého veveřáka a druhou mu budu tahat klíšťata (doma jsem byla sama a tak jsem s jakoukoli pomocí počítat nemohla), ale musela jsem to aspoň zkusit. Když jsem se s potřebnými proprietami vrátila, našla jsem Mosse jak vztekle běhá uvnitř voliéry a není schopen vůbec pochopit, že jsem ho mohla takhle zradit a o vytouženou svobodu ho lstí připravit. Na mé volání nereagoval, lítal uvnitř ubikace jako pominutý a jediné, co měl evidentně v hlavě, bylo dostat se zpátky ven.

Přesto se mi ho naučeným výpadem podařilo lapit a pokusila jsem se vykroutit první z klíšťat. Klíšťata byla k sobě tak semknutá, že se mi nedařilo milimetrová tělíčka šikovně uchopit a vzpouzející vztekle bručící tělíčko naštvaného veveřáka mi přesnou manipulaci s pinzetou nijak neusnadňovalo. Záhy jsem pochopila, že tudy cesta nevede. Nastříkala jsem tedy na vatové tampony Frontline a Mossovi jím uši pečlivě vytřela. Jakmile Moss ucítil chemický puch přípravku, nabralo zmítání tělíčka na intenzitě a výhružným veveřím bručením mi dal najevo, že už se mnou měl trpělivosti až dost a pokud toho okamžitě nenechám, krutě si to odskáču. (Osobně jsem se divila, že mě nekousnul už předtím, protože jakákoliv jiná veverka včetně mých domácích by tak dlouho nečekala.) Rychle jsem mu ještě stříkla přípravek na záda, Moss mi vší silou prohryznul prst a odblešovací procedura byla u konce. Jestli byl veveřák předtím naštvaný ze ztráty svobody, nyní úplně šílel. Puch odblešovače a má zrada na něj byly evidentně moc. Zoufalství mu zatemnilo mozek a i když jsem mu s těžkým srdcem dveře voliéry otevřela, nebyl ani schopný najít cestu ven. Naposledy jsem ho tedy ještě jednou chytla do dlaní, vynesla ho před voliéru a zkrvavené prsty rozevřela. Moss vztekle prsknul a bez váhání se rozběhl pryč ze zahrady.

Smutně jsem se dívala jak mi mizí do akátů, přesvědčená, že je naše přátelství definitivně u konce. (Jeho stopováním jsem následně zjistila kam na noc mizí a zablešené doupě - jednu z dřevěných budek na dubu - poté vyčistila.) Druhý den v podvečer jsem ale Mosse na zahradě zahlédla znovu. Zkusmo jsem vydala jeho směrem nesmělé brouknutí a nevěřila vlastním očím. Moss se ke mě rozjařeně rozběhnul, s důvěrou mi skočil na rameno a vzal si z ruky nabízený oříšek. Po blechách ani klíšťatech nebylo ani stopy a v očích se mu opět zračila dřívější "jiskra".

Od té doby uběhly už skoro dva měsíce a Moss se na zahradu s železnou pravidelností téměř každý den vrací. (Mosse si můžete prohlédnout i na fotografiích - tady). I dál se spolu zdravíme "smluveným" mumláním, občas si z radosti třeme "čumák o čumák" a poté mi se stejným nadšením z dosahu opět mizí.

Možná vás napadne, zda takhle krotká veverka vůbec patří do přírody... Na pokusu s manželem, který se na můj popud pokusil k Mossovi přiblížit, jsem si ověřila, že k nikomu jinému než ke mně nejde a před cizím člověkem v přírodě prchá jakoby to udělala každá divoká veverka. Uživit se i bez krmítka evidentně zvládne a po pozdějším Mossově opakovaném setkání s divokým samcem Rezkem jsem se přesvědčila, že se dokáže i proti cizím veverkám prosadit.

Vím, že jakmile pohlavně dospěje, zmocní se ho toulavá touha všech veveřích samců a pravděpodobně ho už víckrát nespatřím. Ale jakmile už jednou ochutnal opojnou chuť svobody, těžko by se smiřoval s vymezeným prostorem mříží a já nemám to srdce ho v nich uzavřít. Snad by si i on, kdyby byl obdařen schopností myslet dopředu, zvolil raději žít krátce v korunách stromů, než sedm let v uzavřené voliéře. Snad bude mít štěstí a nic špatného ho aspoň nějaký čas nepotká...

     V září jsem tu psala o veveřím klukovi Mossovi, kterého jsem začátkem července 2008 vypustila z naší záchranné stanice a který na mě i přes život ve volné přírodě nezapomněl. Černému veveřákovi vydrželo pevné přátelství se mnou ještě dva měsíce po vypuštění. Když mě na zahradě potkal, bez ostychu si bral z mé ruky potravu a v okamžicích, kdy se cítil v obzvlášť dobrém rozmaru, jsme si třeli na památku starých dobrých časů "čumáček o čumák".

Jak se ale dalo předpokládat, čím déle žil Moss "v divočině", tím méně stál o mou přítomnost a více si vystačil sám se sebou. Sice bylo znát, že mě stále poznává, ale uživit se už dávno dokázal a ke spokojenému životu mě zkrátka vůbec nepotřeboval. Občas ho ještě chuť na lískový oříšek přiměla spolknout vlastní hrdost a přiblížit se, aby zjistil, jestli se v nabízeném hrníčku s potravou neskrývá nějaká lahůdka, ale jakmile začaly dozrávat ořechy na stromech v okolí, přestal si mě všímat definitivně.

Tehdy jsem očekávala, že mi záhy zmizí z dohledu a už ho, stejně jako řadu dalších vypuštěných veverek, nikdy nespatřím. Moss mě ale mile překvapil. Místo aby zmizel hledat štěstí v okolních lesích, chytře se nastěhoval s prvními podzimními větry přímo na půdu našeho domu, odkud den co den s rozbřeskem vyráží do okolí a kam se na přespání (skulinou mezi okapem a hranou střechy) opět vrací. A nejen to! Postupně navázal přátelství s dalším rezavým veveřákem Pirou, kterého jsem vypouštěla ze stanice začátkem září a dokonce začali na půdu chodit přespávat spolu.

Pira se dostal do stanice v polovině července jako vystrašený zubožený čtyřtýdenní veveřák. Nalezen byl díky všímavé čivavě, která ho vystopovala pod jedním z keřů v pražském parku a její hodná majitelka ho k nám obratem dovezla. Podle toho jak vypadal a jak se choval, si Pira vytrpěl své. Byl silně dehydrovaný, na čumáčku měl strup ze zaschlé krve a srst doslova prorostlou mušími vajíčky. Lidí se strašně bál a na jakýkoliv pohyb ve svém okolí reagoval zuřivými výpady. Nejvíce ho lekalo, když se k němu cokoli přibližovalo zeshora, z čehož usuzuji, že hnízdo s veveří rodinkou nejspíš napadl opeřený predátor a Pira byl jediný, kdo se pádem ze stromu zachránil. Podle počtu a stadia muších vajíček v srsti je možné i to, že jako jediný pozornosti predátora unikl a z hnízda se vyplazil ven až v okamžiku, kdy už téměř umíral hlady a pochopil, že se pro něj matka nikdy nevrátí.

Pirovi se v obličejíku zračil setrvalý výraz čirého zoufalství, odmítal jíst a vůbec se tvářil jako když od života očekává jen další sérii nekonečného utrpení. Má ruka přibližující se k jeho pelíšku mu zřejmě připomínala prožitou hrůzu, divoce proti ní máchal pacičkama a když zjistil, že jí nedokáže uniknout, alespoň do ní z posledních sil kousal a škrábal. Přijímat od takového "nepřítele" potravu samozřejmě odmítal a tak se každé krmení stávalo bojem kdo z koho.

Na takovéto "divočáky" jsem si ale dávno vymyslela fintu, která naštěstí zabrala i na zoufalého Piru. Bázlivého veveřáka jsem přidala k dalším čtyřem přibližně stejně starým mláďatům, která právě v té době ve stanici pobývala a při příštím krmení jsem zkusila stříkačku s mlékem prostrčit mezi jejich tělíčky. Hladový Pira, který dotek lidské ruky nesnesl, si mezi chlupatými tělíčky špičku stříkačky nalezl a v domnění, že se jedná o bradavku veveří maminky, se lačně přisál. Od té doby byl příjem potravy bez problémů. Nejprve jsem postupně nakrmila veveřátka, která s lidskými doteky problém neměla, vrátila je zpátky do pelíšku k Pirovi a jakmile usnula promotána v jeden velký chumel, prostrčila jsem mezi tělíčky stříkačku a najedl se i on. Přítomnost ostatních mláďat Pirovi navíc pomohla i psychicky a necítil se tak opuštěný, když opět získal alespoň nějakou "rodinu".

Doufala jsem, že jakmile přejde Pira z mléčné stravy na pevnou a bude moci být umístěn ve velké venkovní voliéře, kde člověka spatří nanejvýš dvakrát denně, uklidní se a výraz zoufalství mu z tváře konečně zmizí. Pira byl sice ve voliéře evidentně spokojený, jenže ustrašenost mu i nadále zůstala. Začátkem září byl veveřák zralý na vypuštění do přírody a protože to byl takový "zoufalec", rozhodla jsem se, že stejně jako Mosse i jeho vypustím přímo "u nás", aby se mohl případně do voliéry ještě vrátit a využít mnoha na zahradě rozmístěných krmítek a dřevěných budek.

První tři dny po vypuštění jsem Piru několikrát náhodně zahlédla, jak s výrazem vtěleného neštěstí posedává na některé z větví a ustrašeně civí do dálky. Do voliéry se ale vrátit zpátky nechtěl a i když tu možnost měl, nikdy ji nevyužil. Znovu jsem ho spatřila asi po týdnu a obrovsky se mi ulevilo. Za tu dobu se v přírodě adaptoval a výraz zoufalství mu z tváře konečně zmizel.

Prozatím ale zůstal skromným přizpůsobivým veveřím klukem a možná právě to ho svedlo dohromady se sebevědomým Mossem, který mu dodával potřebnou životní odvahu. A tak, i když je to ve veveřím světě výjimkou, zůstali oba "kluci" prozatím přáteli a už 4 měsíce spolu svorně přespávají na půdě našeho domu. V nadšení, že si oba tak rozumí a rozhodli se s námi spát "pod jednou střechou", jsem se jim snažila bydlení na půdě vylepšit košíčky vycpanými kokosovým vláknem. Chytří veveřáci na mě ale s přehledem vyzráli. Dřevěným obložením domu si našli cestu až nad jeden z okenních výklenků, který jsme před časem v rámci zateplení domu vycpali hromadou ovčí vlny a zabalení v hřejivé houni v ní každou noc chrní jako beránci...

/fotografie Mosse i Piry jsou k prohlédnutí tady/

     V minulé zprávě jsem psala o dvou veveřácích Pirovi s Mossem, kteří se nastěhovali na půdu našeho domu a od počátku podzimu na ní svorně přespávají. Pira s Mossem ale nejsou jedinými veveřími návštěvníky zahrady. Kromě obou kluků, kteří se už téměř dají počítat za "trvalý inventář", na zahradu občas zavítá i momentálně jediná v okolí žijící veveří samička, tmavěrezavá Cookie.

Cookie se do naší veveří záchranné stanice dostala první červencový den roku 2008 coby třítýdenní mládě. (Fotografie Cookie z útlého dětství si můžete prohlédnout tady.) Veveří matku tehdy při přenášení mláďat napadla kočka a v úleku svou dceru upustila. Události si všimli děti hrající si opodál a veverče nakonec skončilo u nás.

Už od malička byla Cookie silnou osobností. Přechod na náhradní stravu i samotné dokrmování proběhlo bez problémů a ze slepého mrňouse postupně rostla sebevědomá, inteligentní, dalo by se říci až vychytralá samička. Mezi ostatními přibližně stejně starými mláďaty, která tehdy ve stanici pobývala (jedním z nich byl i nesmělý sameček Pira), se dokázala snadno prosadit a záhy se mezi nimi stala jakýmsi nevoleným "vůdcem", kterého ostatní napodobovali. Jako první dokázala vyšplhat na vyvýšená místa, kam si jiní netroufli, zabrat si na spaní nejlepší pelíšek a později i rozluštit otvírací gryf veveřáckého krmítka, umístěného uvnitř venkovní voliéry. Navíc měla jednu "zvláštnůstku", která jí předurčovala stát se v budoucnu mezi samci obzvlášť oblíbenou - ze srsti jí vzlínal dráždivý pižmový odér.

Jediný zádrhel, který statnou samičku v čekání na svobodu potkal, byla jakási veveří obdoba angíny. I na tu jsme naštěstí společnými silami vyzrály a já se tehdy znovu přesvědčila, že Cookie nepatří mezi klidné poddajné jedince, kteří se sebou nechají "vláčet". I když jsem ji po dobu onemocnění umístila do samostatné voliéry uvnitř domu, abych ji v případě potřeby snáze chytila, stejně se pro mě stalo podávání antibiotik noční můrou. O dobrovolném pozření léku nemohla být pochopitelně ani řeč a když už se mi po různých peripetiích podařilo vychytralou samičku lapit, škrábala, kousala a zmítala se mi v dlaních natolik, že jsem měla problém ji vůbec udržet. Nebýt Petra, který ji v okamžiku, kdy jsem si ji omotanou ručníkem pevně tiskla k hrudi a snažila se vyhnout vztekle chňapajícím hlodákům, vpravil do tlamy antibiotika, zůstala by nejspíš neošetřená.

Po vypuštění na svobodu se nám Cookie brzy ztratila z dohledu a několik týdnů jsem ji vůbec nespatřila. Jak ale podzim pokračoval, zahlédla jsem občas v akátech problesknout známý tmavěrezavý kožíšek a s blížící se zimou už nemohlo být pochyb, že se Cookie vrátila. Nenastěhovala se sice přímo na zahradu, a mě i ostatních lidí se bála, ale bylo jasné, že musí bydlet někde poblíž, protože nejméně dvakrát týdně zavítala před okno domu na oblíbené nažky javoru babyky a ještě častěji byla k vidění v přilehlém ořechovém sadu. Potravu si dokázala obstarat výlučně sama a veveřácké krmítko vůbec nepoužívala. (V krmítku mám nainstalovaný spínač, díky němuž se uvnitř domu po jeho otevření rozezní zvonek a mohu tak pohyb okolo něj dokonale monitorovat.)

Až kruté prosincové mrazy částečně změnily Cookiny zavedené stravovací návyky a od té doby i ona alespoň občas ke krmítku přiběhla. Blížící se zima přinesla navíc ještě jedno překvapení. Do blízkosti zahrady se přistěhoval cizí divoký sameček a stal se tak vlastně momentálně jediným obyvatelem přilehlého okolí, který zde nebyl uměle vypuštěn z naší záchranné stanice.

Na počátku zimy spolu všechny čtyři veverky vycházely bez nejmenších obtíží, žádné šarvátky mezi nimi nevznikaly a to ani ve vypjatých okamžicích, kdy se potkaly u zdroje potravy - veveřáckého krmítka. Cizí tmavě rezavý sameček, nejspíš praprapravnouček divoké veverky Pinky, se naučil krmítko během krátké chvíle otevírat také a tak se ve výjimečných případech stalo, že se na plošině s potravou potkaly všechny veverky najednou.

Zdánlivě idylická situace však nemohla mít dle mého odhadu dlouhého trvání a předem jsem se děsila konce prosince, kdy začne u veverek období námluv. V duchu jsem litovala nic netušící Cookie, která jakožto jediná samice v okolí bude mít ze dne na den za patami tři rozvášněné "milovníky".

Předzvěstí námluv se stal 29. prosinec. Tehdy přivandrovalému cizímu samci jako prvnímu došlo, že se blíží "veverčí jaro" a začal Cookie, kterou do té doby ignoroval, zdvořile doprovázet. (Fotografie z jejich "procházky" si můžete prohlédnout zde.) Nezkušená samička však jeho zájem nechápala a protože se cizinec vesměs držel v metrovém odstupu za ní, vypadalo to, že jeho přítomnost ani nevnímá. Cizinec ji provázel v ořechovém sadu, nehnul se od ní v akátovém lesíku a když si pochutnávala uvnitř ptačího krmítka na slunečnici, nervózně těkal opodál. Při jedné z výprav se "zaslíbená" dvojice náhodně střetla s Mossem a poté i s Pirou, který se většinou držel v těsném závěsu za svým "kamarádem", ale k žádné bitce o samici nedošlo. Oba veveřáci pokračovali dál, až jsem si říkala, že jim snad umělý odchov otupil potřebné instinkty a nedochází jim, o co divokému cizinci jde.

V druhé polovině ledna začalo "přituhovat" a mezi samci rostlo napětí. Při náhodných setkáních přivandrovalý sameček vztekle zaháněl místní "kluky" a co víc - začali se mezi sebou napadat i Moss s Pirou. Nejednalo se o žádné vážné bitky či rvačky o území, ale dřívější svornost, která jejich dosavadní soužití provázela, byla ta tam. Touha vzájemně se vymezit vyvrcholila tím, že si "kluci" rozdělili půdu domu na půl - průbojnější Moss chodil spát pod střechu domu z jeho přední strany, zatímco nesmělý Pira věrně volil vyzkoušenou cestu přes okap na zadní straně domu.

Pravé námluvy ale vypukly až 30. ledna a prvním nápadníkem byl podle očekávání rezavý "cizák". Od rozbřesku až do pozdního odpoledne proháněl nezkušenou Cookie po stromech akátového lesíka a nehnul se od ní ani na krok. Nevím, zda svou úlohu zdárně splnil, ale protože druhý den dočasně zmizel kdovíkam, tipovala bych, že ano.

Pro Cookie tím ale námluvy ještě neskončily. 31. ledna se do jejího pronásledování pustili i oba "půdaři" a celé trio v roztoužených tanečcích "plápolalo" po větvích stromů až do večera. Až před soumrakem se oba vyčerpaní milovníci z posledních sil vyškrábali každý na svou půlku půdy a Cookie zmizela mezi stromy akátového lesíka. Jestli jsem u cizího samečka mohla hádat, zda k milostnému splynutí došlo či ne, místní "borci" mě nenechali na pochybách. Zamaskovaná podrostem poblíž akátového lesíka jsem viděla Mossovo a Cookino splynutí přímo na vlastní oči a odpoledne se opět dvakrát spojili na ořechu před okny domu pod budkou-rehkovníkem, v níž divoká veverka Pinky před lety několikrát porodila svá mláďata. (Fotografie z průběhu námluv si můžete prohlédnout tady.)

Cookie vůbec barvou i postavou jakoby "vypadla z oka" legendární babičce Pinky a Moss je zase hodně podobný ztracenému samci Hnědákovi. Před očima se mi tak znovu odvíjela dávno prožitá historie a u srdce mě píchlo při vzpomínce, že ještě před rokem jsem ze stejného místa pozorovala ve stejné situaci milovanou a nezapomenutelnou divošku Pinky...